2

Štěpán seděl na posteli a zrychleně oddechoval. Přehrával si v hlavě posledních několik minut. Stalo se během nich tolik věcí. Seděl. Myšlenky střídavě křičely a mlčely, mozek nezvládal vyslat signál, který by vyvolal pocit. Alespoň nějaký pocit, jakýkoliv. Necítil nic. Podíval se na telefon. Stál na stolku v rohu místnosti, nevinný, klidný, tak jako dřív. Odtrhl od něj oči.

Ona je mrtvá.

Ozubená kolečka začala postupně zapadat a strojek se rozbíhal. Zvuk ale nevydával žádný.

Ona je mrtvá.

Viděl auto, stálo uprostřed křižovatky. Otevřené dveře dokořán, u spolujezdce bylo rozbité sklo. Střepy leželi všude po zemi. Leskly se společně s mokrým asfaltem a rudou krví. Ležela hned pode dveřmi, nohy měla zaklíněné v autě a pod tíhou jejího těla nepřirozeně vytočené ven. Nestihla vystoupit. Vlasy měla slepené krví. Obličej byl pryč, k nepoznání. Ležela tam úplně sama.

Otevřel oči a vstal. Podivný telefonát odezněl už před několika minutami. Rozhlídl se kolem sebe. I on byl sám. Byl doma úplně sám. Došel k telefonu, zvedl sluchátko a vytočil to číslo. Pamatoval si ho, stejně jako její.

Zvoní to. Dostavil se pocit. Mozek začal pracovat.

Někdo to zvedl. Pocit byl silnější a silnější. Rozbušilo se mu srdce, sevřel žaludek. Přišel strach.

'Tati?'

Ticho.

'Tati co se stalo? Prosimtě co se stalo?! Tati, kde jsi?! Tati!!'

Ten Někdo zavěsil.

Štěpán stál se sluchátkem u ucha. Zpocený a roztřesený stál nehnutě dál. Nedokázal se pohnout. Pocit ho už svíral ve svých rukou. Začal ho ovládat.

Položil opatrně sluchátko. Stál a rozhlížel se.

Někdo zaklepal.

Nebyl sám. Podíval se na dveře a udělal krok vpřed. Došel až k nim, prsty obtočil kolem kliky a pevně ji chytil. Zatlačil na ni a otevřel.

Za dveřmi stál člověk, jeho bývalý spolužák.

'Štěpáne, měli bysme jít. ...Už je čas.'