Díkůvzdání

Obvyklých svých jednadvacet svic,

zas ve všech oknech zapaluji.
Zas listy čistým nebem plují,

jen žádný anděl nikde nic.
Jen žádný anděl nikde nic,
jen listy čistým nebem plují.

A přesto je noc znovu krásná,

podivuhodným příslibem,
Podivuhodným příslibem,
je ta noc znovu krásná.

O ou.

Touha se snáší zčistajasna,
jak Ty si tehdy slétl sem.
Jak Ty si tehdy slétl sem;
touha se snáší zčistajasna.

V houslovém futrálu, plamenný meč.
Řekls mi pokorně, klekni a kleč,
zpívej mi píseň a oslav mě v ní,
přišel jsem pro Tvoje díkůvzdání.

Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonu,
hlas tichý jako svítiplyn,
chtěl jsem říct, já v něm neutonu,
když políbil jsem lem Tvých džín.
Když políbil jsem lem Tvých džín,
chtěl jsem říct, já v něm neutonu.

Jenže ty po ruce - plamenný meč,
v té chvíli řekls mi, a teď mě svleč,
tu je má svatozář, svlékneš mě z ní,
a přitom odříkáš díkůvzdání.

A tak jsem vztáhl hrubé dlaně,
na jemnou kůži anděla.
A bolest přišla nečekaně,
a stejně náhle zmizela.
A stejně náhle zmizela,
a bolest přišla nečekaně.

Tehdy se ze mě stal plamenný meč.
A Ty si vykřikl, vykřikl svěč!
Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní,
nejstarší ze starých díkůvzdání.

Slíbils zůstat do té doby,
než sundají mi obvazy.
Vzals mi však i ze zdí skoby,
i fotku s dědou na hrázi.
I fotku s dědou na hrázi,
z poslední skoby.

V pelesti vrub,
kde stál plamenný meč.
Namísto sbohem,
spíš tak trochu heč.
A přesto neřeknu, po zbytek dní,
nic, co by nebylo,
díkůvzdání...

/M. HORÁČEK, upraveno/