4

'Začíná se nám to zamotávat, viďte.' řekla a pomalu vstala z houpacího křesla. Svoje staré kosti malými kroky přenesla k zábradlí, opřela se rukama a zůstala stát. Pohled měla ostrý a přímý. Její oči mířily do zahrady, jako by se dívala skrz ní. Viděla pod kůži stromů a do lebek keřů, prohlížela si je potichu a pozorně.

'Promiňte, stalo se něco?' nevydržel jsem ticho a zeptal jsem se.

'Měli bychom z verandy odejít, déšť se vrací.'
Vstal jsem. Ze stolu posbíral pečivo a nedopitou kávu a pomalu ji následoval dovnitř. Starý dům dýchal svým věkem stejně jako ona. Poprosila mě, ať zamknu dveře. Prý pro jistotu. Udělal jsem to. Když jsem se otočil, už byla pryč. Pomalu jsem došel do obýváku. Seděla tam v naprosto stejném houpacím křesle jako venku na verandě. Usmívala se.
'Tak, kde jsme to skončili?'
'Výstřely, dva výstřely.'
'O ano, máte pravdu. Byly dva, jsem si nadevší pochybnost jistá, že byly dva.' úsměv se jí z tváře ztratil. 'Nestihla vystoupit. Střelil ji zezadu. Mířil ji přímo na hlavu, ona to nestihla, nestihla. Obě kulky ji prošly hlavou, zezadu dopředu. Téměř nic necítila. Neměla čas ani na bolest. Nemohla vědět, že se to stane. Nikdo nemohl. Nikdo by to nepoznal. Nebyla to její chyba. Jen... nestihla vystoupit.' celá se rozechvěla.
'A co ten kluk?'
'Kterého z nich máte na mysli?'
'Cože? Je jich víc?' Tomu nerozumím.
Dívala se na mě, v očích se mihnul strach.
'Paní Novotná, je jich víc? Těch kluků je víc?!'
'Měl byste jít. Okamžitě odejděte, prosím.' Rázně vstala z křesla a ukázala ven z místnosti. 'Váš čas vypršel. Prosím.'
Věděl jsem, že nemá cenu smlouvat. Chvíli jsem stál a přemýšlel, jak situaci ještě zachránit. Nebylo cesty. Otočil jsem se, na chodbě posbíral svoje věci a odešel.
'Měla pravdu.' Zahradu před domem bičoval liják. Stál jsem na verandě a přemýšlel.
Něco tu nehrálo.
Pak mi to došlo.
Nebylo zamčeno. Otevřel jsem dveře a vyšel ven bez problémů.
Stál jsem, díval se na kliku dveří, pak na verandu.
'Sakra, co se to tu...'
To křeslo... Je pryč. To houpací křeslo je pryč.