2. nejdelší den života

STŘEDA
Mám za sebou celkem klidnou noc. Ráno jsem se dozvěděl, že na operaci jdu jako poslední v řadě, což bude asi někdy okolo druhý hodiny odpoledne. Vzhledem k tomu, že už od půlnoci nesmíme nic jíst ani pít a za okny se teplota škrábe na 32° a já musim mít na nohou natáhlý upínací bavlněný punčochy, je to docela špatnej vtip. Mám aspoň čas prohlídnout si oddělení. Až na sprchy je všechno v dezolátním stavu. Zjišťuju, že můj pokoj vypadá nejlíp. Škoda jen, že na ten balkon jsme nesměli. Koukal jsem se, tam nepadá omítka, tam padá barák.
Okolo dvanáctý hodiny první oblbovací prášky. Hodinu na to další. Pak už jen nahota, odvoz výtahem, dýchací maska, bolest v ruce.
Po 3 hodinách se probouzim zase na pokoji majíc nad xichtem hadici chrlící mi do obličeje mlhu. Cejtim svůj nos, jak strašně tlačí. Cítím v puse krev. Snažím se spát, ale bolí to. Okolo osmý večer se úplně probouzím a dostávám do kapačky sajrajt proti bolesti. Ten jsem si hodně rychle zamiloval. Snažim se spát. Až do půlnoci se mi to nedaří. Nemůžu dýchat, bolí to, u ucha mi bzučí komár, venku rytmicky bubnuje voda v okapu.
Já chtěl spát. Moc jsem chtěl spát.